pátek 16. února 2018

Ahoj všichni,
doufám, že si užíváte krásný únorový den a pokud ne, jsem tady abych vám spravila náladu dnešním článkem. Cestování mám obecně moc ráda, ať už se podívám na nová místa v naší malé, zato nádherné zemi nebo objevuji zákoutí cizích krajin. Jedna z věcí, na kterou mě určitě utáhnete, je jídlo. Protože ho miluji. A pokud spojíte pizzu a víkend v Itálii nebo mě pozvete na francouzský croissant, když se mi za zády bude vyjímat Eiffelovka, jsem rozhodně vaše.
Co si ale budeme povídat, ne vždy je snadné zorganizovat takový výlet. Což však neznamená, že bychom měli sedět doma na zadku, pokud nás láká zažít něco nového. Zimní semestr na vysoké jsem končila relativně pozdě, jelikož mi poslední zkouška utekla o bod, a tak jsem si ji musela zopakovat. Následně jsem ale měla volný týden, a tak jsem se spojila se svou nejlepší kamarádkou Sabčou (která je zmiňovaná v každém druhém článku, haha) a vyrazila jsem na dva dny do Plzně. Během téhle relativně krátké návštěvy jsme společně navštívily pár podniků, které bych vám touhle cestou ráda představila a nalákala vás k jejich návštěvě, protože podle mě stojí zato. Pokud budete mít tedy cestu do Plzně, západočeského města vyhlášeného pivovarnictvím, vyzkoušejte místo KFC nebo "Mekáče" také něco nového. V metropoli Plzeňského kraje naleznete spoustu možností, kde se chutně najíst či si dát fantastickou kávu a koláč.

SUPA SUPA 
Když jsem přijela do Plzně, měla jsem trochu hlad, protože jsem byla na cestě docela dlouho. Moje kamarádka ale trvala na tom, že mi musí ukázat náměstí a katedrálu sv. Bartoloměje, která se nachází uprostřed. Hned potom jsme naštěstí vyrazily právě do bistra Supa Supa, které se nachází v ulici Dřevěná a je snadno k nalezení. Otevírací doba nám hrála do karet, což bylo super a hned jak jsem zahlédla ceduli jsem se tam těšila ještě víc. Musím říct, že jejich prostory nejsou velké, naleznete zde tak 8 stolů, a věřím, že v době oběda je tam narváno, protože i my jsme měly problém sednout si, ale určitě stojí zato si třeba chvíli počkat.
Obsluhovala nás moc milá slečna a interiér se nám hodně zalíbil. Celé bistro se nese v jednoduchém duchu a můžete dorazit i s malým dítkem, jelikož vám poskytnou dětskou židličku, bryndák a lžičku.
Kromě denní nabídky, kterou mimochodem najdete na jejich webu, se nebojte vyzkoušet i další zajímavá jídla. V Supa Supa se nají jak vegan, vegetarián, tak i člověk s bezlepkovou dietou. U pultu mají také velkou nabídku limonád, včetně domácí, a samozřejmě se klidně zastavte i na dopolední kávu nebo čaj. 
Z osobní zkušenosti bych se vrátila na cizrnovo-bramborový krém s kurkumou a kokosovým mlékem (což bylo vlastně to jediné, co jsem tam ochutnala), který byl fakt výborný. Cenově je tenhle podnik na tom dobře, nečekejte žádné přemrštěné ceny. Všimla jsem si, že nabízejí jak slaná, tak sladká jídla, to mi přijde fajn, a v Plzni jsem na tuhle polévkárnu slyšela jen dobré ohlasy.

CROSSCAFE
Ještě ten den mě Sába zatáhla do kavárny na něco dobrého. Bylo opravdu velké množství míst, kam jsme mohly zajít, ale my si vybraly netradičně umístěnou kavárnu CrossCafe, o které jste určitě už také slyšeli. Tenhle podnik se nachází ve výškové budově Sky na Anglickém nábřeží, asi v 16. patře, což je samo o sobě celkem zajímavé, si myslím. A nebojte, dá se tam dojet výtahem.
Určitě doporučuji návštěvu k večeru. Máte tak krásný pohled na celé město, které se zahaluje do tmy, přes zimu navíc krásně osvětlené spoustou světýlek.
Měly jsme štěstí na opět velice milou obsluhu a interiér kavárny se nám také moc líbil. Co se cenové relace týče, tak podle mě se řadí mezi středně drahé, ale do 100 Kč si zvládnete dát kafčo i něco sladkého na zub. Za mě doporučuji rozhodně čokoládový mousse dortík, který chutnal ještě lépe než vypadal, což jsem nechápala. Z nabídky si však vyberete i pochutiny bez lepku a do kávy si můžete dát různé příchutě nebo třeba sojové mléko, to vše ale za příplatek. Zároveň nabízejí i slaný sortiment jako např. saláty, panini, sendviče či plněné croissanty.
Obě jsme byly moc spokojené, a pokud se někdy opět ukážu v Plzni, tak určitě nevynechám tohle krásné místo.

UCTÍVANÝ VELBLOUD
Sice jsme byly nacpané k prasknutí, ale večer jsme zavítaly ještě do restaurace Uctívaný velbloud, nacházející se v ulici Americká, na kterou mi Sabča pěla také jen chválu, tak jsem se potřebovala přesvědčit. Na první pohled je tenhle podnik jakoby zastrčený a já si dveří, které vedou dovnitř, třeba vůbec nevšimla. Po příchodu nás pozdravila opět sympatická obsluha a my se usadily. O tom, jak populární tahle restaurace je, podle mě vypovídala spousta cedulek s nápisem rezervace. Co se interiéru týče, tak bylo vše laděné do dřeva a kamene. Na zdech se vyjímaly různé obrazy a místo klasického jídelního lístku byly na stolech jakési noviny.
Objednaly jsme si pouze krokety s tatarkou, které bohužel neměly, tak jsme šly nakonec do steakových hranolek. K pití jsem měla klasicky Colu a Sabča jejich vlastní pivní speciál s názvem stejným jako název celého místa. Jídlo bylo dobré, fakt. Moje pití bylo sice dražší než hranolky, ale to už tak asi chodí. Domácí tatarka nám moc chutnala a pivního Velblouda bych nezavrhla ani já (a to normálně pivo nesnáším!). Pokud by vás zajímal celý jídelní lístek včetně denní nabídky a nápojový lístek, podívejte se na jejich přehledné webovky, tam určitě najdete vše, co potřebujete vědět. Za mě další podnik, který bych se rozhodně nebála navštívit znovu!  


LE FRENCHIE CAFÉ
Druhý den jsme se vydaly do téhle francouzské kavárničky, kterou jsem našla přes Tripadvisor. Nachází se ve Smetanových Sadech a jejich otevírací doba je velmi přívětivá. Interiér je pěkný, ale na můj vkus zde byla snaha udělat hodně místa na malém prostoru, což se ne vždy povede. Chyběly nám i věšáky na bundy a byly jsme zde v době, kdy bylo opravdu narváno, takže z toho jsme byly trochu zklamané. Slečna, která nás obsluhovala byla vstřícná, ale vzhledem k tomu, že na stolech není lístek, ze kterého by si člověk vybral, musíte si dojít k pultu, nad nímž je na ceduli napsaná nabídka. Ta pro mě byla trochu zmatená a nepřehledná. Ve vitríně se pravděpodobně zamilujete do jejich dortů, které vypadaly skutečně nádherně, ale cenově se mi to moc nezamlouvalo.
Nakonec jsem vyzkoušela tmavou horkou čokoládu, v nabídce je i bílá, která tedy za těch 60 Kč opravdu stála. Lepší jsem snad nikdy neměla. Táhla se jako puding a slečna mi ji přinesla v krásném hrnečku. K tomu jsem si dala cookies (prostě sušenka s čokoládou), která byla také fantastická a asi za 25 Kč jsem si na ní pochutnala moc.
Z téhle kavárny jsem sice nebyla tolik nadšená, jak jsem zprvu očekávala, ale stejně bych ji doporučila. Věřím, že dortíky budou stát zato a v nabídce mají i velkou spoustu čajů, z nichž doporučujeme společně se Sabčou skořicový.


SUŠENKÁRNA
Posledním místem, které jsem během návštěvy Plzně okoukla, byla sušenkárna v Havlíčkově ulici. Na tenhle obchůdek jsme narazily náhodou a nalákala nás dovnitř hlavně pěkná cedule (jako co si budeme povídat). Při příchodu nás do nosu okamžitě praštila krásná sladká vůně. Všude okolo nás byly úhledně vyskládané průhledné pytlíčky se sušenkami různých tvarů, velikostí, barev i příchutí. Krámek je opravdu maličkatý, vejdou se tam sotva dvě osoby (měly jsme sice batohy, ale i tak).
Na pultu najdete velké skleněné sklenice, kde si můžete sušenky vzít po jednom kusu, kdybyste jich chtěli vyzkoušet víc. A to budete, věřte mi. Jakmile vejdete, tak s prázdnou neodejdete. Paní byla velice milá a sympatická, dokonce se s námi zapovídala.
Pokud sháníte něco neobvyklého, tak zde si vyberete, pokud sháníte sladké bez lepku, dojděte se podívat, pokud máte rádi makronky, i ty zde nakoupíte. Na webových stránkách jsem dokonce našla veganské sušenky nebo slané sušenky.
Zkoušela jsem sušenky s rozmarýnem a mořskou solí ve tvaru hvězd a byly fakt výborné, krásně měkké a asi za 35 Kč, což se podle mě vyplatí. Příště bych určitě vyzkoušela ještě nějaké jiné, hodně mě lákají kokosové.      


Doufám, že vám článek pomohl s výběrem pokud jste z Plzně a okolí nebo se tam chystáte. Samozřejmě budu ráda, když se do komentářů podělíte o nějaké vlastní tipy na super podniky v Plzni. 
Navštívili jste některý výše zmíněný? Jak se vám tam líbilo?  

úterý 6. února 2018

Ahoj.
Určitě nejsem sama, kdo má nějaké představy a sny o tom, co by si jednou chtěl koupit. Během prvního měsíce nového roku si vždy udělám koláž věcí, které bych si do Silvestra chtěla pořídit, a tak je mám pořád na očích a potom se mi lépe šetří do prasátka. Samozřejmě tady nejde jen o materiální věci, dřív jsem si takový seznam dělala i na zážitky a nehmotné věci, ale zjistila jsem, že tenhle seznam během roku několikrát pozměním, doplním nebo seškrtám, a tak to nechávám spíš na náladě a času.
Wishlisty se mi ale osvědčily také tím, že když nevíte, co na narozeniny nebo Vánoce, juknete se na obrázek a hned víte, o co si máte požádat rodiče nebo kamarády. Sama si totiž ne pokaždé vzpomenu na to, co bych zrovna chtěla nebo spíš potřebovala.
Na konci roku si potom udělám výčet toho, co jsem si zvládla splnit a těch pár věcí, co třeba zbyde, si buď přenesu do dalšího roku nebo zjistím, že o ně ani tolik nestojím.  


Letošní wishlist pro mě bylo relativně jednoduché sestavit, protože je dost věcí, které bych momentálně uvítala, ale nemůžu si je třeba finančně dovolit, takže to chce trochu času, než si na ně našetřím.
Se začátkem roku jsem si také uvědomila, co bych chtěla dělat dál a jakým směrem bych chtěla posouvat sama sebe a od toho se některé věci odvíjí.

TREKINGOVÉ KALHOTY
Vzhledem k tomu, že můj přítel je vášnivým... vlastně je zapálený do všeho, takže pořád někde lezeme a chodíme (jenom ne po městě, to ho nebaví), tak jsem byla donucena si pořídit nějaké kalhoty na tahání ven, které toho snesou trochu víc než moje současné legíny. Můžu vám i prozradit, že kalhoty už jsem sehnala v povánočních slevách v obchodě Salomon a docela se mi líbí (docela dost, ale neříkejte mu to, jinak mi to bude předhazovat). Jsou černé, jak jsem si přála, musím přiznat, že i pohodlné, a nemám v nich prý tak velký zadek, jak jsem si myslela. Takže paráda. Pokud by vás zajímalo, jak vypadají na mně, tak šup sem.    


HOLÍNKY 
Tohle je jediná věc na seznamu, nad kterou uvažuji teprve chvíli a nejsem si úplně jistá, jestli do ní peníze opravdu vrazit. Loni jsem viděla u někoho na instagramu Hunter holínky. Ty černé mě nijak zvlášť nevzaly a navíc jsem si říkala, že je to pro mě asi trochu zbytečné, že bych je stejně nevyužila. Jenže pak jsem objevila tyhle žluté krásky jako dělané pro čmeldu (což nejsem logicky, ale prostě, víte co). No a zamilovala jsem se.    

BATOH NA VĚTŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ
Nejsem si úplně jistá, jestli někdy podniknu tak velkou cestu jako Cheryl Strayd v Divočině, ale zkusit bych to chtěla. Kvalitní (a stylové) vybavení je určitě důležitou součástí každé takové výpravy, a tak by se hodil batoh jako mám na obrázku.

ETIKETA PANA ŠPAČKA
Myslím, že je důležité vědět, jak se chovat a co nosit v určitých situacích, které nás provázejí životem. Kdo se představí jako první, kdo vejde do budovy jako první, jak se chovat ve vlaku či letadle? Tohle jsou pro mě základní otázky. Nejsem ale naivní, abych si myslela, že teď všichni budeme znát pravidla správné etikety, muži budou gentlemani a ženy pravé dámy. Já se ale nechci cítit trapně v tak očividných situacích, které pan Špaček ve své knize zmiňuje, takže bych si ji ráda přečetla a měla ji ve své knihovně, abych se k jeho řádkům mohla v případě ztráty paměti kdykoliv vrátit.  

ŠLEHAČKOVÁ OBLAKA
Propadla jsem boomu posledních pár měsíců a kniha Šlehačková oblaka od Terezy Salte se mi dostala pod kůži. Obálka je naprosto bezkonkurenční a to mi ke štěstí stačí, takže sem s ní. 

PERA A FIXKY PRO MODERNÍ KALIGRAFII
Miluju papírnictví. Barevné pastelky a černé fixy. Výlohy plné skicáků a drahých výtvarných potřeb. Od malička si ráda kreslím, tvořím a slepuju neslepitelné. S koupí Dolleru pro tento rok jsem se nadchla pro kaligrafii, tedy krasopísmo. Na Instagramu sleduji xy lidí, kteří tomu také propadli a asi bych chtěla být jednou z nich. Nebo to aspoň zkusit a pak uvidíme.  

FOAM ROLLER 
K pohybu jsem vedená už odmala, a možná na to nevypadám, ale sport mám fakt ráda a určitě v mém životě vyplňuje velkou část. Ze všeho nejvíc si užívám běhání, je to pro mě odreagování i zábava. Pěnový válec je jednou z pomůcek, po které toužím, protože si myslím, že tělu může jeho pravidelné používání opravdu prospět. 

DESKOVKA ACTIVITY
Kdo miluje deskovky tak jako já? Asi jen Sabča.
Activity doma ještě nemáme, ale moc bych je chtěla, protože vím, že tahle hra je pěkná zábava.

TRAILOVÉ BOTKY
Boty na běhání v terénu jsem měla v úmyslu si pořídit už tak půl roku. Rozhodla jsem se totiž na 100%, že poběžím v roce 2018 Horskou výzvu (od Rock Pointu, znáte?) a tam se mi budou kvalitní boty fakt hodit. Moje silničky by to asi nezvládly, si myslím. Ale je to věc, kterou už jsem si stihla také koupit během povánočních nákupů (stejně jako výše zmíněné kalhoty, boty najdete v článku zde). Jsou zcela podle mých představ a na noze tak pohodlné, že se ten závod poběží snad sám. 

ELKA UNDERWEAR
Jsem holka, která má ráda roztomilé věci. A přesně tak vidím noční prádlo od Elky. Jejich kraťásky jsou designově opravdu krásné a nejvíc se mi líbí ty pro páry. A tak nějak doufám, že do nich přítele jednou dokopu a budeme je v našem společném domově hrdě nosit ve dne v noci. (Momentálně zboňuju valentýnskou kolekci, tak ji určitě očekujte!) 

ZOUBKOVÁ KOSMETIKA OD LUSH
Lush už je profláklá značka tady u nás v České republice, ale málokdo ví, že kromě koupelové kosmetiky prodávají také něco na zuby. A to konkrétně tabletky na zuby. Jakože místo zubní pasty. Prostě. Je to hustý. A já to chci vyzkoušet. Už brzy.

OBAL NA NOTEBOOK 
Jedna z položek mého seznamu, na kterou tak nespěchám. Obal na noťas totiž mám, ale je bez ucha na tahání, což je dost nepraktické, a už ho mám asi 5 let, takže jo, vypadá moc dobře. Krásné (a docela drahé na můj vkus) jsem viděla v Mohitu, ale bohužel by se tam můj brouček nevešel, tak snad seženu nějaký jiný.  

EXTERNÍ DISK
Nikdy jsem si nic nezálohovala. U telefonu se mi to vymstilo a přišla jsem o některé své fotky, tak jsem se rozhodla proti tomu bojovat, aby se to už víckrát nestalo. Nebo abych tomu nešla naproti aspoň. Takže momentálně je tohle jedna z prvních věcí, do kterých budu investovat.  

Děláte si wishlisty? Co si chcete v nejbližší době pořídit vy?

středa 31. ledna 2018

Zdravím všechny,
Dlouho jsem se neozvala, já vím, já vím. Ta práce mě zabije jednou. 
Takže hned začnu ať to nezdržuji. Dneska jsem si pro vás připravila recenzi na knihu Probuzení Simona Spiera od autorky Becky Albertalli. Kupovala jsem ji trošku na blind. Vůbec jsem nevěděla co od ní můžu čekat a mile mě překvapila. Je to romantika, ale ne klasická. Jde totiž o vztah kluka s klukem. Její děj pojednává o chlapci Simonu Spierovi, který je už delší dobu gay, ale zatím to nikomu neřekl. Přes email si dopisuje s Bluem, což je jen jeho emailové jméno, aby nikdo nepoznal, jak se doopravdy jmenuje. Simon má taky své emailové jméno. Ale ve skutečnosti se nikdy neviděli, i když spolu chodí na stejnou školu. Blue ví vše o SImonovi a Simon ví vše o Blueovi, jen neví kdo jsou ve skutečnosti. Simon se začíná zamilovávat do Blue a snaží se ze všech sil rozšifrovat z jeho zpráv kdo Blue doopravdy je. Jenže se mu to moc nedaří. Mezitím se odehrává drama v jeho rodině a s přáteli. Simon má tři nejlepší kamarády, Nicka, Abby a Leu.  
Jeho rodina je trochu podivinská. Jeho matka je psycholožka, což dává najevo tím, že všechny analyzuje. Otec je zábavný, snaží se vše otočit ve vtip. A sestra Nora se zase straní společnosti, raději sedí doma v rohu na gauči a čte si knihu (něco jako já). Druhá sestra Alice už s nimi nebydlí, ale za to přechovává také jedno tajemství. Další hlavní postavou je Martin, Simonovo spolužák. Simon si s Bluem píše převážně přes školní počítače. Jenže se jeden den zapomene odhlásit a Martin si sedne po něm k počítači. Vyfotí si co si psali s Bluem. Martin přijde za Simonem a pohrozí mu, že email zveřejní na Tumblr (zpovědnice), pokud ho neseznámí s jeho nejlepší kamarádkou Abby. Simonovi se to vůbec nelíbí, ale nemá na vybranou. Nechce prozradit jeho a Blueovo tajemství. Snaží se tedy dát Abby dohromady s Martinem. Mezitím se také snaží přijít na to kdo je Blue. V jednu dobu si myslí, že Blue je Martin. Ale proč by ho vydíral? To nedávalo smysl. Padne plno jmen, ale ani jedno není Blue. 

 A ještě k tomu všemu Simon přichází s Coming outem. Chce své rodině a přátelům říct, že je gay. Autorka tím poukazuje , že není za co se stydět. A to si myslím i já.
Simonovu postavu zbožňuji celou knihu. Je to ten typ kluka, který bych označila za ťunťu. Ten, kdo to četl mě pochopí (snad). A vůbec se mu povahu nemění, když je gay. Nechová se nijak zženštile. To vůbec ne. Chová se jako normální puberťák. Jen neletí na holky, ale na kluky. Drží v sobě sarkasmus, a to se mi líbí (možná proto, že jsem také sarkastická?). Je vtipný, viz. část, kde zkouší představení v dramaťáku. Hodný, ale nenechá si šlapat po hlavě (nebo-li si nenechá si srát na hlavu). Prostě ideální kluk. Jen škoda, že je jen v knize a že je na kluky.
Sama jsem do konce knihy nevěděla kdo vlastně Blue je. Měla jsem několik podezření, ale žádné nevyšlo. Jsem ráda, že to skončilo jak to skončilo. A vůbec nevidím nic špatného na lásce mezi muži, na lásce mezi ženami nebo na lásce mezi lidmi s tmavší a světlejší pleti. Konec mě mile překvapil. Už jsem ani tu naději neměla. 
Příběh byl hodně čtivý. Tam čtivý, ze jsem knihu přečetla za 2 dny asi (ano, chodím do práce a skoro nespím, protože si čtu). V knize bylo plno citátů, které se mi zalíbily. A ta obálka!!!!! Určitě stojí za koupi, pokud jste milovníci romantiky, jako jsem já. 
A četla jsem, že má vyjít i film! Už se těším až budu moct porovnávat knihu s filmem!!
Tak jo, to bude vše.


Hodnocení: 8/10      



neděle 28. ledna 2018

Ahoj.
Asi jsem nebyla tak hodná, jak jsem předpokládala, když jsem od Ježíška pod stromečkem nenašla všechny ty věci, které jsem si tak moc přála. Tak jsem se rozhodla zakročit a vyrazit s kamarádkou na povánoční nákupy. Internetové stránky i kamenné obchody jsou plné slev a výhodných akcí, tak jsem si to neodpustila a udělala si radost i takhle po Vánocích. A myslím, že pokud je něco, po čem už dlouho toužíte nebo to prostě potřebujete, tak teď je ta správná doba na to se po tom poohlédnout. Držím palce.
Ve čtvrtek jsem tedy vyrazila s kamarádkou Lenkou do Prahy. Vyhradily jsme si celý den na nákupy, takže jsme dopoledne mohly strávit v pražské Fashion aréně ve Štěrboholech a po obědě se přesunout do obchodního centra Chodov, kde jsem byla poprvé v životě.
Koupila jsem si toho dost, ale na svoji obranu říkám, že to byly takhle velké nákupy za dlouhou dobu. Jela jsem tam s určitou představou a ta se nakonec vyplnila, takže jsem byla moc spokojená. Do článku jsem se rozhodla zařadit i nákup, který jsem uskutečnila asi o týden dřív, než jsem vyrazila do Prahy.

Jako první jsem si vybrala boty. Ty jsem sháněla už asi půl roku a nyní jsem byla připravená do nich zainvestovat, pokud mi budou sedět a budou se mi líbit. A tak se stalo. Tyhle krásky od značky Salomon jsou určené pro běh v terénu, proto mají na špičce i tu "vidličku" a zespodu tak hrubou podrážku. Barva mi naprosto vyhovuje, hodí se mi k outfitu na Horskou výzvu, kterou se letos s Lenkou chystáme běžet, takže super.       
Druhou nejdražší položkou jsou kalhoty opět od značky Salomon. Jsou to takové ty trekové kalhoty, které si údajně můžete klidně zašpinit a můžete v nich dělat kde co a ony to vydrží. Tak uvidíme no. Každopádně jsou černé a jsem s nimi fakt spokojená. Story je to stejná jako u bot, dlouho jsem hledala takové, které mi prostě padnou a budou vypadat dobře. A tady jsou.
Další věc, kterou jsem potřebovala už dlouhou dobu, byla peněženka. Pořád jsem si nemohla vybrat tu pravou, až jsem na ni narazila v obchodě Stradivarius. A je krásná, co říkáte?
Zároveň nevím, jestli bych to byla já, kdybych odjela bez trička. Tak jsem si vybrala rovnou dvě. Jedno je spíš taková srandička a za tu cenu (69 Kč) jsem ho tam opravdu nemohla nechat. Je ze Sinsay a přijde mi fakt super, hodně originální.
A druhé mě zaujalo nejprve barvou, protože v mém šatníku se hodně vyskytuje černá nebo bílá, ale zářivějších barviček tam moc nemám. Tak jsem si tohle vzala do kabinky s tím, že uvidím, jak bude vypadat. No a moc se mi líbilo, asi i díky tomu, že je vlastně tak jednoduché. Kdyby se vám líbilo, tak je z nové kolekce Tally Weijl a seženete ho za 149 Kč. (Na postavě ho můžete vidět na fotce s kalhotami.)
  
Poslední dva úlovky z Prahy jsou svršky z C&A. Tenhle obchod mám vcelku ráda a dost často si tam něco vyberu. Tentokrát jsem neodolala bílé mikině s nášivkami, protože je to teď velký trend a já jsem tomu propadla, a svetříku s balonovými rukávy (což na fotce není moc vidět), který je opět zdoben nášivkami. Jsem si dost jistá, že tyhle dva kousky v nejbližší době také ještě seženete, pokud se vám líbí.
No a kdo si myslel, že bych se obešla bez nákupu nějaké knihy, tak ne-e. Mám tady zase pár pěkných kousků do knihovničky, tak se na ně pojďme podívat.
Kniha Teď už tě vidím se mi ocitla v košíku asi jen díky její skvělé ceně (44 Kč). Tak jsem se rozhodla dát jí šanci, aniž bych četla anotaci. Takhle já to prostě někdy dělám.
Druhou knihou na fotce je Život ve dvou od skvělého spisovatele Nicholase Sparkse. Již jsem od něj něco četla a jeho styl psaní se mi moc líbí. Navíc tahle obálka je prostě skvělá a co se obsahu týče, tak i příběh mě zaujal.   
Po téhle knižní sérii jsem pokukovala už nějaký ten pátek, ale trochu jsem se toho bála. Když mi ji ale doporučily dvě kamarádky nezávisle na sobě, tak jsem si řekla, že v tom asi něco bude. Na Knižním klubu byly navíc všechny tři zlevněné, tak jsem si řekla, že je to osud a prostě je zkusím.
No a předposledními přírůstky jsou tyhle dvě naučné knížky. Jak asi víte, momentálně studuji němčinu, a i když jsem nucena používat samé termíny a těžká slova, tak běžné věci mi dost často vypadávají. To je ten čas, než se do toho člověk prostě dostane. Rozhodla jsem se tomu jít naproti a pořídila si Německy čteme zábavně. Je to dvojjazyčná kniha a co jsem do ní tak nahlédla, tak si myslím, že by mě to mohlo i bavit. No a protože kolik jazyků umíme, tolikrát jsme člověkem, najíždím teď tak trochu na vlny španělštiny. Tenhle cizí jazyk se mi prostě líbí. 
Úplně poslední věc, kterou jsem si pořídila, je sprchový gel značky Dermacol. Celkově mám tuhle jejich řadu moc ráda, protože se mi líbí obaly a jejich produkty krásně voní. Cenově jsou navíc přijatelné a určitě stojí za vyzkoušení. Vůně jablko/skořice je pro mě must have na zimu, tak jsem ho tam opravdu nechat nemohla.

Jak jste a tom vy a povánoční nákupy? Byli jste se někde podívat a ulovili jste něco, nebo se téhle slevové horečky neúčastníte? 

úterý 23. ledna 2018

Ani vlastně nevím, kdy se mi poprvé dostaly Dopisy na konec světa do ruky. Každopádně jsem si celkem jistá, že jsem si ji kupovala sama, pravděpodobně v Neoluxoru, protože tam chodím asi nejvíc. Zaujala mě totiž obálka, jo, tím to bude.


Autorka této knihy - Ava Dellaira - se sice narodila v Los Angeles, ale poté se s rodinou přestěhovala do Nového Mexika, kde vyrůstala. Jak uvádí na osobní webové stránce, společně se sestrou v raném věku míchaly pohádkové lektvary a poté bojovaly proti čarodějnicím, což zřejmě hodně přispělo k jejímu sklonu vytváření si imaginárních příběhů. Musím se přiznat, že autobiografie většiny autorů, od nichž jsem něco četla, mě nezajímají, ale Ava je něčím jiná, zajímavá, zvláštní. Její první vzpomínka na psaní je údajně z druhé třídy, kdy měli za úkol napsat básničku o věcech, které mají rádi a proč. “I like rainbows because they are pretty. I like kittens because they are soft.” And then I wrote, “I like my Mom—” but I couldn’t come up with an end to the sentence." (Mám ráda duhy, protože jsou pěkné. Mám ráda koťátka, protože jsou hebká. A potom jsem napsala: Mám ráda svoji maminku - ale nemohla jsem přijít na konec té věty.) Na své stránce dál uvádí, že tenhle moment si živě pamatuje, jelikož to bylo první povědomí o volném prostoru mezi pocitem a jazykem, kterým pojmenováváme věci. Žádná slova nebyla dostatečná. Krásný život nejbližší osoby a také maminčina předčasná smrt byly nakonec zčásti i tím, co ji inspirovalo k napsání její první knihy, a to právě k Dopisům na konec světa (v originále Love Letters to the Dead).
Myslím, že se Ava nikdy nenudila. Po škole se přestěhovala zpět do Los Angeles a chtěla se stát scénáristkou. Měla štěstí, když získala práci u Stephena Chboskyho, autora knížky Ten, kdo stojí v koutě (v originále The Perks of Being a Wallflower), a stala se tak přidruženým producentem na jeho filmové adaptaci knihy. Po nějaké době se ale pochlapila a předala mu nějakou svou práci, na což jí následně odpověděl: "Myslím, že bys měla napsat román."

Nakonec se tak stalo. Kniha vyšla v originále roku 2014, u nás poté o rok později, kdy ji vydalo nakladatelství Yoli. To se zaměřuje převážně na literaturu žánrů young adult a new adult, tedy pro mladé dospělé.


Jak už jsem psala v úvodu, kniha mě zaujala hlavně obálkou. Sice jsem si vědoma toho, že by se kniha neměla soudit právě podle obalu, ale já to přesto dělám. Zaujala mě dívka sedící uprostřed, jak zapisuje do notesu, nebo deníku? Samozřejmě název dělá hodně a potom jedna věta úplně při horním okraji, kde stojí: "Milá Avo, tvoje kniha mi zlomila srdce a jednotlivé kousky zase slepila dohromady." Možná jsem také toužila po zlomeném srdci, kdo ví, rozhodně jsem ale věděla, že tohle si teda jednou přečtu.

Knihu jsem začala číst v prosinci 2017 a skončila v lednu letošního roku. Trvalo mi to pravděpodobně tak dlouho, protože celé svátky jsem strávila s rodinou a přítelem, takže jsem na čtení neměla ani pomyšlení, no a v lednu mi začalo perné zkouškové období na vysoké škole.
Když jsem knihu prvně otevřela, zaujalo mě, že je psaná opravdu v dopisech. A to vážně celá, což jsem nečekala a trochu mě to vyvedlo z míry. V dopise bylo uvedeno pro koho i od koho je. Hodně se mi líbilo, že se osobnosti, kterým byl dopis adresován, stále měnily a míchaly, takže mě kniha nenudila. Navíc jsem se dozvěděla i dost zajímavých věcí právě o některých amerických celebritách, nad čímž bych jinak ani nevzdechla, ale takhle mě to bavilo.

Co se obsahu týče, tak bych chtěla upozornit na možné SPOILERY! První dopis, kterým kniha začíná, je určen pro Kurta Cobaina, což byl tedy americký zpěvák, jeden z členů kapely Nirvana. V něm se dozvídáme, že hlavní hrdinka Laurel dostala na angličtině za úkol napsat dopis některé zesnulé osobě. A tak jim postupně píše. Celkem napsala dopisů opravdu hodně, psala také například Judy Garlandové - americká herečka a jazzová zpěvačka, Elizabeth Bishopové - básnířka, Riveru Phoenixovi - herec a hudebník, nebo Amelii Earhartové - letkyně. Ve druhé kapitole měla dopis učitelce, paní Busterové, odevzdat, místo toho se ale sebrala a z hodiny rychlostí blesku zmizela. Údajně nemohla některé věci nikomu říct, což mě provázelo takřka celou knihou. Chtěla jsem se dozvědět její velké tajemství. Co se stalo, udělala snad něco strašného?
Brzy se dozvíme, že v celém příběhu jde vlastně o její sestru May, která před nedávnem zemřela. Laurel nyní žije u svého taťky, jelikož její mamka se přestěhovala. S Laurel si několikrát volala, chtěla se s ní vidět, ta si ale myslela, že se odstěhovala, protože jí neřekla, co se stalo tehdy - tu noc, kdy May zesnula. Laurel u toho totiž byla.
Obsah celé knihy je vlastně o tom, čím si Laurel zrovna prochází. A neustále se vrací k momentu, kdy její sestra zemřela, což ale nechce. Potřebuje se od tohohle okamžiku ve svém životě odprostit, s tím jí pomohou nejen její noví přátelé. Jak nakonec kniha dopadne, vám neprozradím, to bych vám neudělala, nebojte, ale když se na to zpětně podívám, myslím, že to budete tak od půlky tušit. Stejně jako já.
Během čtení tohohle příběhu jsem měla úsměv na rtech. Občas mi sice přišlo něco až moc dětinské, ale vzhledem k tomu, jak se obsah celé knihy vyvíjel, mě to ani tolik nerušilo. Laurel mi někdy lezla na nervy svými postoji a také tím, že pořád bulela. Ale jako fakt pořád. A to se pak člověku prostě už přestane líbit, ale na druhou stranu jsem si vždycky našla něco, co to přehlušilo.
Od začátku jsem tušila, jak se některé věci budou vyvíjet, ale pokaždé mě také něco nového překvapilo. Nějaký dílek skládačky, který člověk vynechá, protože není tak důležitý, ale tvoří tu správnou atmosféru. Dech se mi doslova zastavil u Hry na mrtvoly, tuším? Vymyslela to právě May a spočívalo to v tom, že si někdo lehne na silnici a čeká na přijíždějící auto se zavřenýma očima. Cílem je odvalit se na stranu v ten nejtěsnější moment. Nemyslím si, že by to snad šlo zrealizovat, nebo jo?
Nouze nebyla ani o kluky, respektive tady asi spíš o kluka, a to jménem Sky. Ten byl takový tajemný, takže asi žádná novinka u žánru YA. Nějak jsem nevěděla, co si o něm myslet, ale byl to nakonec vcelku sympaťák. Jak už to tak bývá, tak se s Laurel samozřejmě zapletli. Nakonec vyšlo najevo, že se znal i May a to byla pro Laurel docela pěst do břicha.

Poslední dopis, který Laurel napsala, byl adresovaný May. Ten mě docela dostal a v tenhle moment jsem věděla, že přečtením téhle knížky jsem určitě neudělala chybu. Napsala tam dokonce svoji vlastní báseň, která mě zase tak nenadchla, asi nejsem typ na poezii, a vyznala se své sestře, že by jednou chtěla být básnířkou.     
 
Celkově ve mně knížka vyvolala snad všechny pocity. Radost, smutek, nadšení, zklamání, žárlivost, apatii. Někdy bych chtěla psát tak jako Laurel. Jindy bych s ní samozřejmě život ani za mák nevyměnila. Je to oddechový příběh, který vám do života vnese trochu dětinských myšlenek a vzpomínek. Doporučuji na dlouhé večery nebo do vlaku. Je dost možné, že některé momenty člověku utkví v hlavě. Nejsem si jistá, jestli mi kniha doslova zlomila srdce, spíš ho tak trochu nakřápla. Ale stálo to zato. Určitě.

Četli jste? Jak se kniha líbila vám? Co říkáte na obálku? 

pátek 19. ledna 2018

Zdravím všechny, Tak dneska zase něco ze života ne? Chtěla bych vám povědět, jak to mám v nové práci a co je pro mě nové. 

Takže. Teď pracuju na poště v Kovářské. Vybrala jsem si tuhle práci proto, protože ji mám mnohem blíž než předchozí. Nastoupila jsem 1.12. A hned jsem podstoupila Školení. Jela jsem tedy na měsíc do Ústí nad Labem, kde jsem se školila, jak být správný pošťák Pet. Docela mě to bavilo. Sice jsem musela každý den jezdit MHD do té školy, ale to mi nevadilo. V týdnu jsem bydlela u bráchy, který mimochodem má kotě, takže skoro žádný spánek, ale to je zas jiný příběh, a o víkendech jsem jezdila buď vlakem nebo s bráchou domů. A všichni byli ve škole hrozně milí.
Pak přišla ta těžší část. Na nový rok jsem nastoupila na poštu a začala jsem pracovat. Vlastně jsem nepracovala úplně tak já, ale "učitelka". Ještě měsíc mě bude zaučovat a pak už tam budu sama samotinka. První týden vůbec nevím o co šlo a byla jsem z toho dost špatná. Nevěděla jsem vůbec nic. Hrozně jsem se bála, že tu práci nezvládnu.Jeden den jsem přišla tak vyšťavená, že jsem se rozbrečela a chtěla jsem dát výpověď.
Ale druhý týden už jsem měla napsané manuály a začala jsem sama pracovat u přepážky a dělat si skoro vše sama. Ale vždycky se najde něco, na co se musím zeptat. I když to vím, tak se stejně zeptám, abych si byla na 100% jistá. Ono si řeknete "Co všechno asi tak může dělat na poště ve vesnici?". No věřte mi, úplně všechno. Na celou poštu jsem sama a vše si musím udělat taky sama. Ta pošta není velká, ale pořád je tam práce jak na kostele. 
Je to hrozná zodpovědnost pracovat s tolika penězi. Vždycky si radši vše desetkrát přepočítám než někomu vrátím. Na druhou stranu jsem hrozně rada, že to není velká pošta a že se tu všichni znají. Většina lidí je milých. Ale všude se najdou ty škodíci, kteří si musí vždy nějak rýpnout. I tady jednoho máme.
Každopádně jsem ráda, že mám tuhle práci, protože není špatně placená a nemám ji daleko. Je to mnohem lepší než zverimex v Chomutově. Za dojíždění nedám takový peníze. A nedojíždím domů v půl 10 večer (jen v půl 7). Nemám krátký-dlouhý týden a mám volné víkendy, za což jsem ráda. A další výhodou je polední pauza, o které můžu jezdit domů na oběd (pokud teda nemám zrovna hodně práce, kterou musím stihnout). Ještě mám sice co se učit, ale to snad nějak zvládnu. No ale už se těším až nastoupím do školy a začínám si to promýšlet kam půjdu. 
Tak mi držte palce i zbytek mého školení (prosíííím, smutně koukám). A ať to tam sama zvládnu už v únoru ten půl rok (už teď se těším až budu pracovat i o prázdninách, juchuuuu).

sobota 13. ledna 2018

Ahoj, ahoj,
to si takhle sedím na židli v pokoji a přemýšlím, co budu dělat. A pak najednou: "Co kdybych napsala článek?"
Ne, to trochu přeháním. Před chvílí jsem docvičila, snědla na posezení mandarinku za odměnu (a pak půlku čokolády, asi taky za odměnu) a pak si uvědomila, že bych možná neměla být taková lemra líná a měla bych něco sepsat. Na blog logicky.
Tak jsem tady s dnešním článkem, kde se s vámi podělím o pár netradičních tipů, jak zahnat nudu. Asi nebudou všechny cesty univerzální a pro každého, ale za zkoušku nic nedáte, ne? Jsem si jistá, že nudu umíte zahnat četbou knížky, poslechem muziky nebo učením (ne, to asi ne, kdo by to dělal?), ale co třeba tohle?

 
NAUČ SE NOVÝ JAZYK
Jeden z těch normálnějších tipů. Pokud je nějaký cizí jazyk, který tě už dlouho přitahuje nebo jsi nedávno zjistil, že čínština vlastně nezní tak špatně, pak směle do toho. A půl je hotovo, jak se to říká. Mně se třeba hrozně líbí španělština a už nějakou dobu se přemlouvám k tomu, abych se něco naučila. Jenže většinou jsem nehorázně zaneprázdněná (nebo taky líná, Ančo, přiznej si to). Ale už umím asi tři věty, hurá. A tenhle rok je jedním z mých předsevzetí si španělštinu zlepšit, o dost. Tak uvidíme. 

DEJ SI DORTÍK
Pardon, ale znáš mě. Nebo možná ne, každopádně sladký to je moje. A ani se za to moc nestydím. Přítel to bere, takže dobrý. Určitě nepodporuju nějaký přejídání z nudy, ale někdy je fajn si dát něco dobrého, když se člověku zrovna nic jiného dělat nechce. A navíc, pokud to třeba spojíš s příjemnou procházkou do útulné kavárny, kde náhodou potkáš kamarádku, kterou jsi dlouho neviděl, tak to je spojení příjemného s užitečným, ne?  

POSLOUCHEJ PODCASTY
Spotify znám už dlouho a jsem jeho velkým fandou, ale teprve nedávno jsem objevila kouzlo podcastů, které tam také najdeš. Určitě je fajn si je čas od času poslechnout, člověk si procvičí angličtinu (nebo jiný jazyk, pokud posloucháš někde jinde) a navíc se třeba i zasměje. A to je dost fajn, pokud se zrovna nudíš, ne? A pro rejpaly, jsem si jistá, že podcasty vycházejí někde i v češtině. Takže ne, nejsem jazykovej úchyl. (Nebo možná trošku?)

TANCUJ
A klidně si u toho zpívej, vrť zadkem, na krk si hoď květinovej věnec a na hlavu dej klobouk z poslední párty v klubu (zdravím Sabču!). Někdy je fajn vypnou a udělat si ze sebe legraci, a potřebujou to i suchaři jako jsem občas já. Fakt že jo. Takže hudbu na plný pecky a rozjeď to. Ale upřímně doufám, že nemáš zrovna nikoho doma. Jestli jo, tak jdi asi radši ven a nikomu neříkej, jak se jmenuješ. 

VYČISTI AKVÁRKO
Jakoby kdybych čistila akvárko pokaždé, když se nudím, určitě by mi za chvíli rybky vymřely na přehnanou čistotu. Nebo taky ne, vlastně co já vím, zatím jsem to nezkoušela. Ale určitě je fajn najít si někdy čas na to udělat něco užitečného v domácnosti. Pro mě by to bylo právě čištění akvárka, někdy to trochu zanedbávám, ale klidně můžeš vytřít podlahu v celém bytě nebo utřít prach na všech poličkách. I to se počítá. 


OTRAVUJ KAMARÁDY A PLÁNUJ
Co si budeme povídat, po dortíkách je tohle asi moje nejoblíbenější činnost. Z 90% pokud se budeš nudit a napíšeš kamarádovi, tak je zrovna zaneprázdněn. To mi ale většinou nezabrání v tom, abych mu psala slohy, o tom, co dělám (spíš nedělám, že) a o tom, co budeme dělat. Jakože společně. Klidně až za půl roku o letních prázdninách, to je fuk. Ale hlavně ať mi odepíše, nemůže na mě prdět, když je to můj kamarád, ne? Tímto opět zdravím Sabinku, která si tím se mnou čas od času prochází. Děkuju, že jsi.


ZAŠIJ SI 
Tohle není tak úplně z mé hlavy, ale včera tady byl Míra (pokud nevíš, kdo to je, mazej si přečíst můj předchozí článek) a já se chystala do sprchy, on na mě měl počkat. Jenže na posteli ležel předtím už asi 3 hodiny a děsně se nudil a pak řekl něco, co bych od kluka asi úplně nečekala. Mému plyšovému medvědovi totiž zeje v krku obrovská díra. Naučila jsem se to zakrývat tím, že mu prostě dám hlavu dolů a on pak vypadá jako by byl ponořen do svých myšlenek (hodně). A Míra prostě navrhl, že mi ho sešije. Pak jsme na to teda zapomněli, protože dorazila pizza k večeři, ale určitě je to dobrej tip na zahnání nudy. Pokud nejste úplný nemehla, ale tomu nevěřím, nebo nemáte nikde žádnou vadu na sešití, tomu také nevěřím. 

BĚHEJ V DEŠTI
Běhání je super, vlastně celkově pohyb a sportování je skvělý. Jak pro naši fyzičku, tak i na psychiku. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle přiznám, ale asi se mi docela líbí běhat v dešti. Ne teda v žádném velkém slejváku, jen při takovém poprchávání. Je to docela romatický, nemyslíš? A chuťovka je vlítnout do louže, když máš v botě ďouru a před sebou ještě 5 km. 


NESTYĎ SE ZA TO, ŽE JSI LÍNEJ, A LEHNI SI
Nejsem si moc jistá, jestli tenhle bod potřebuje komentář. Když se nudíme, jíme nebo spíme (v ideálním případě obojí), ale já myslím, že to vždycky není zase tak špatnej nápad. Člověk zaspí tu nudu, která ho vlastně nebavila, a navíc si odpočine, takže pak bude třeba víc produktivní po zbytek dne (když ho neprospí). Tak to je docela geniální, ne?

Tak se mějte krásně a moc se nenuďte. I když jsem vám určitě dala super tipy proti nudě, tak vás tohle taky nezabaví napořád. Pusu.